Jak to všechno začalo...

Došla skoro až k tomu podivnému táboru. Několik desítek metrů před tím se ale zastavila, cítila spoustu neznámých pachů, které se mísily s těmi, co již znala. Zaslechla hlasy, nyní již zřetelně. Zastavila se a nehybně stála jako přimrazená k zemi.

"U Kaina...,"sykla a s vyděšenýma očima hleděla před sebe. Snažila se přemýšlet.

//Co ti tu chtějí?! Vždyť tu všechny zabijou, všechny lidi a ... // V mysli se prala se svým lidským já, což jí připomnělo všechny ty bolestné vzpomínky na staré časy. Znovu se zaposlouchala do hlasů. Nedokázala racionálně uvažovat. Upozorňovat na sebe nemělo smysl.

//Kdybych tak věděla kolik jich je... // Soustředila se a snažila si vybavit jejich tváře.

//Musím to říct Bartymu, hned...Musím ho nají. Kde by mohl být?// Poodstoupila a schovala se za strom, cítila se bezmocná.

Neceka na odpoved Rose. Vi, ze je na ni spoleh. Prida do kroku a spesne kraci pres nadvori u kasny, k brane a ven z institutu.Jeho kroky vedou rovnou k lesu a svou staletou moci propatrava okoli. Doufa, ze zadny z jeho upiru neni v okoli te bandy, ale v zaludku se mu neco neprijemne zhoupne... Sahne pod sako, kde ma podpazni pouzdro na jednu zbran... Vezme ji do ruky, ale jeste neodjistuje...Co kdyby zakopl..Prece stribrnymi nezastreli sam sebe...Brzy mu pod nohama tise chroupe suche listi a jhlici smiseneho Anaretskeho lesa. Uciti sve upiry a rozebehne se.

Do pr...e

Les

Neujde ani pár kroků, když jej zaujme náhlé pozdvižení naokraji tábora, pár slov se k němu přece jen donese a mezi ně patří i místní, což jej opravdu zaujme.

Jedno ptáče lapeno, šéf nebude daleko..

Vytáhne hodinky, které ukazují snad hodinové spoždění, tedy jeho spoždění a nijak na to teď nebere ohled .. setkání počká.
Zamíří směrem, odkud zazníval poslední rozruch a kde se shromáždili snad i všichni ze sabbatských, kteří se začali shlukovat kolem mladé upírky. Zadumá nad otázkou, zda je mu povědomá a ve skrytu temného pláště vykročí do světla ohňů, aby se postavil opodál a vyslechl dalších pár slov. Za zdejšího jej už považovat nebudou .. ale nejlepší by bylo, aby si jej vůbec nevšímali. Zústane stát ve stínu jednoho ze stanů, co nejblíže k ohni, ale také k divadlu, které jistě za krátkou chvíli započne.

Stržena tím děním se ani neobtěžuje odpovídat, dokud jí napůl nedonesou a napůl nedovlečou do prostřed jejich tábora.
Ne snad, že by si kdy přiznala, že má strach, ale přistihne se, jak myslí na to, co se asi děje na hradu a kde všichni jsou.
Přála by si, aby se tihle naučili slušnému chování, než je později představí, jako své nové přátele.
A tak jen polehounku zaimprovizuje a nechá se unášet svou malkaví nejoblíbenější disciplínou, aby "ochutnala" atmosféru kolem.
Je...hektická.
"Pánové, nechtěli by jste průvodkyni? Jsem nezávislá, milá a taky moc nestojím. Hmm?" Nadhodí s úsměvem.
"Mimochodem, já jsem od Malkava." zazubí se ještě veseleji, jako kdyby to mělo všechno vyřešit.

Do místnosti vletí Rose a něco zmateně vykládá.
,,Klid. Jak, nejsou vítáni? Říkal Bartemius..."
Odmlčí se a rozpomene se na jeho slova, že se nemají zdržovat za hranicemi. Po páteři jí přeběhne nepříjemný pocit-ale přeci jen, ona je v klídku v hradu, v bezpečí.
Rose se nezdržovala a někam prchla. Nejspíš sehnat ostatní... Krátce zaváhá a pak rychlými kroky opustí místnost i sklepení. Rose neříkala, že má Keys na něco čekat...naopak, třeba se očekává její pomoc. //Nezdržovat se za hranicemi...dobrá,jen si tam odskočím.//
Před hradem je mrtvé noční ticho. A nic se nehýbe, až na... ta postava, co právě zmizela za bránou, mohl být Bartemius. Tím lépe... Vydá se tiše za ním, ale ani se nesnaží ho dohnat. On během chvilky zmizí v lese... Keys zůstane na jeho okraji a naslouchá... kdyby se dělo něco velkého, musela by to zaslechnout. Snad. O značný kus dál mezi stromy se mihotá světlo...které vzápětí na okamžik zastře stín. Na osobu je to velké a neforemné...spíš kůň.
Přikrčí se a poboběhne o kus blíž, snažíc se zaostřit na postavu,která se v sedle koně pomalu blíží ke světlu. Keys se částečně skryje za strom, zkusmo zdvihne větev a prudce jí zlomí-ozve se křupnutí. Ráda by viděla jezdci nebo jezdkyni aspoň na chvilku do tváře. //Ať se kouká ohlédnout.//

Probíhala lesem a hlavou se jí výřilo nezkonale moc myšlenek. Jsou v pořádku? Proč jsou všichni až skoro u tábora.
Také to bylo jediné, co se jí povedlo zjistit. A pak také ještě jedna nová přítomnost, ale tu teď řešit nebude.

Musela vyskočit na strom. Po zemi to bylo příliš hlučné, ale tím pádem musela zanechat lodičky za keřem než vběhla do lesa. V moment když spatřila jeden strom na který se dalo bezproblému vylézt už mířili do koruny stromů. Zastavila se v půlce.
//Mám to, ale štěstí že mám volné šaty.//
Problém nastane až se přiblíží, moc totiž nezapadne, šaty jsou křiklavě žluté.

Šla by dál po větvých kdyby jí do očí nepraštil známý obličej, ke kterému ani trochu neseděl výraz. Byl v něm strach.
Nepozorovaně slezla dolů, seskočila na Alexís jedním rychlým pohybem a rty jí zakryla dlaní aby nestačila vyjeknout.

Zapráskání dřeva ji vytrhne ze zamyšlení a ihned zastaví koně a začne se divoce kolem sebe rozhlížet. Až si nakonec všimne postavy stojící opodál. Zaostří a přeměří si ji zvědavý pohledem.
Keystel... Ovšemže. Bez dalšího zaváhání vyrazí jejím směrem, ale neodpováží se promluvit. Mohl b yjí slyšet někdo... nechtěný. Gestem jí naznačí, ať zůstane stát.
Zastaví se až na dva kroky vedle ní, poplácá koně a něco mu zašeptá do ucha, aby zůstal klidně stát. Není na (pro něj) cizí zvyklý a nereaguje nejklidněji.
"Keystel," osloví ji tiše. "Ty víš, co se to tady u Kaina proklatého děje?" Tázavě pozvedne obočí a nespouští z ní svůj pohled.

Pomalu vykoukne zpoza stromu. Všude okolo se mísí známé a neznámé pachy. Nedokáže určit, jak jsou staré a to jí přivádí k šílenství. Snaží se zůstat v klidu a ... čekat? Na koho si myslí, že čeká. Na spasení? Možná...

Za několik nekonečných vteřin ticha uslyší slabé prasknutí větvičky, nestačí se ani ohlédnout a už jí někdo zakrývá ústa. Prudce neznámému oddělá ruku a chystá se zaútočit, ale... pak jen vydechne.

"U Kaina... Any, málem tohle byl to poslední, co si v životě udělala...," šeptne a zašklebí se. Pak si dá ruku na ústa a snaží se jí výbornou artikulací zeptat, co se děje, popřípadě zda-li neví něco blíž.

"Pánové, nechtěli by jste průvodkyni? Jsem nezávislá, milá a taky moc nestojím. Hmm?" Tahle věta všechno neskonale pobaví a zaujme najednou. A vysvětlení, že je od Malkava, jim hned všechno vysvětlí.
Postaví ji ke sloupu, ke kterému ji přiváží pevnými provazy. "Ještě bys nás zavedla do pekle, co holubinko bláznivá?" Oboří se na ni hlavní upír. "Ale povídej, co chceš?"
Přese všechno tohle je přece jen lákavá nabídka. Průvodce by se jim šikl jak pocestnému hospoda s postelí.

"Šéfe.. Jsou tu další!" oznámí prostě upír útrlý jako proutek a přitom si celý nesvůj prohrabuje rudé vlasy.
Beze slova vydá gestem jasným rozkaz, který všichi do jedoho uposlechnou a vydají se k hranicím tábora najít další vetřelce. Jen ten rudovlasý zůstane. "Ty uhaš oheň. V noci vidíme líp jak oni, bude to naše výhoda."

Uvedomi si, ze vlastne zira primo na Geretha, ktery je nedavno opustil...nevypada to vsak, ze by s cizimi mel neco spolecneho, protoze je pozoruje stejne jako on. Co tu ale dela?? Odsune tuto otazku na pozdeji a rozepne svou mysl po lese...Uciti snad polovinu svych upiru v tesne blizkosti nekde kolem a tezce si povzdechne. Proc nemuzou byt aspon jednou rozumni a zachovat se tak, aby nikdo neprisel o zivot? Jak je ma ted vsechny zachranovat?

Popojde krok, tak aby si ho Gereth vsiml a naznaci mu gestem, aby prisel bliz...pak vysle tichy signal mezi stromy, aby se vsichni upiri v okoli okamzite stahli k nemu. Tim o sobe ale take da vedet, paklize je mezi Sabatskymi vice nadany upir nebo starsi upir. Musi to riskovat. Musi je hned vsechny odstat z toho proklateho lesa pryc...Pak bude premyslet co se skupinou dal...

Osoba se patrně trochu lekla. Žádný chladnokrevný zabiják...aspoň že tak. Vida - nejen že to není chladnokrevný zabiják, je to dokonce Wyrda...
Počká, až k ní dojde a nedůvěřivě si přeměří jejího koně.
,,Netuším. Ale vzhledem k tomu, že nás Bartemius upozorňo..."
Odmlčí se a zbystří. Tohle byl Barty. Tázavě pohlédne na Wyrdu...evidentně to postřehla také. Jak by tak ne.
,,Nemohla bys toho koně nechat tady..."
zamručí ještě zkusmo, i když nečeká, že by k tomu Martina svolila, a bez dalšího otálení se tiše vydá lesem k místu, kde by měl být Barty. Martina ji, jak doufá, náslduje.

Také ucítí to zvolání, ale rozhodne se, že nehne ani brvou.
Nechá se přikůrovat ke sloupu a užívá si hodinky temna...dokonce, užívá si to ještě víc, než by tušila.
V té tmě a přítomnosti tolika upírů se pro sebe pousměje.
"Možná vidí líp, ale jestli také slyší?" zamumlá si pro sebe schválně, protože dost dobře ví, že jen kousek od ní, stojí ten, kdo jí vězní.
"Až to tady skončí, nezajdeme spolu někam? Vím o jednom malém zapadlém hřbitůvku." šeptá si pro sebe a pro uši upířího vůdce, který k jejímu zděšení naslouchá s porozuměním a dokonce se na ni usměje.
//No co, aspoň dám ostatním náskok a třeba si ještě užiju....zábavu//
Zasněně se podívá na své postavení, u nohou má stále ten samý pytel, lituje, že na něj nedosáhne víc než jen do něj žďuchnout nohou, což zatím odkládá.

Daleko od ostatních sebou trhne, sedí právě ve své učebně na Institutu a dělá si poznámky pro další hodiny. Ucítí volání - pro ní ještě neznámé - a zvedne se.
// Co to..? // zamračí se, pohlédne z okna, kde ale není vidět dál, než na pár metrů od hradu.
Neuvažuje nad možnostmi dlouho, Bartemius je takhle ještě nikdy, alespoň co si pamatuje, nesvolával a díky intenzitě jeho mysli si byla jistá, že to není zrovna časté.
Zhasne v místnosti světla, vyjde na chodbu a zamkne za sebou.

"jen tři slova: Nevítaní, neohlášení, sabbatští " bylo jediné co řekla Alexís než ucítila volání Bartyho.

Možná, ale v nesprávnou dobu. I s Alexís byly blízko tábora, viděly do jeho středu jakoby si udělaly projekci, takže jakmile to ucítili i druzí upíři začala přemýšlet jak se odsud dostanou dost rychle, teda jestli to vůbec stihnou.

Pohledem tikla do očí Alexís aby se ujistila, že pochopila situaci a jediné co jí zbývalo byla tiše vzdychnout.

"Takže, co teď?"

Než plně stačí vstřebat to, co jí řekla Any, ucítí Bartyho volání. Trhne sebou, protože nic takového Barty ještě nikdy neudělal. Vrhne na Any trochu zděšený pohled.

"Asi bychom měli jít za ním...,"šeptne sotva slyšitelně, ale je si jistá, že ji Any slyšela. Chvíli naslouchala odkud volání jde.
"Není daleko...,"dodá ještě a zase se podívá na Any.
"Potřebuje nás mít pohromadě, jinak by nás nevolal...,"zašvitoří rychle, neslyšně a doufá, že nebyla slyšet.
"Pojďme, než nás najdou oni...,"chytne Any za paži a kývne hlavou k táboru. Potom zakloní hlavu, pustí Any a ladně vyskočí na větev stromu. Doufá, že ji Any bude následovat.

..a na to plánované setkání nemusím ani do hradu.. Prolétne mi hlavou, když mou pozornost upoutá pohyb kus stranou hlouběji v lese, přece jen jsem se už stačil dostat na hranu ozářeného tábořiště, kde začínají světla pomalu ale jistě pohasínat. Nachvíli se v zamyšlení zarazím, jestli mám pokračovat v prvotním plánu, ale když si už sabbatští všimli ostatních .. a tomu Malkavovi se u kůlu jistě líbí.
Stejně tiše jako cestou tam se vydám zpět a zamířím k upírovi, který svolává své nejbližší k sobě.

//Na pár let si dá jeden dovolenou a co tu nakonec neobjeví..velké černé hnízdo..// Na rtech mi pohrává mírně pobavený úsměv, poté, co barona stiskem pravice přátelsky pozdravím a raděj se stáhnu do stínů s kápí staženou hluboko do tváře, než se začnou objevovat další.

Ceka a tech nekolik okamziku mu pripada jako vecnost...snad se jim nic nestalo...brzy se mezi stromy objevi Gereth. Prekvapene na nej pohledne a poda mu svou pravici*

Vitej zpet...pohovorime si pozdeji

Rekne mu velmi tise a patra ocima mezi stromy po svych Detech. Brzy jim budou v patach Sabbatsti a to nebude prijemne...

Stejně jako Keystel i ona vycítí volání Bartemiuse. Ztuhne a rozhlédne se kolem nich, až ji vytrhnou další slova od její upíří přítelkyně.
"Doufám, že to nemyslíš vážně, zbláznil by se tady..." pronese rozhodně a vydá se za ní na koni, avšak opatrněji a krokem. Nakonec však zastaví, seskočí z Ignise a rozhodne se jej vést a sama jít pešky - právě včas, protože se ocitnou na okraji celého divadla kolem ohně.
Přelétne okolí zkoumavým pohledem a zahlédne Bartemiuse, jak si podává s kýmsi v kápi. Překvapeně zamrká, ten pohyb, ta silueta... "Ne." hlesne a zavrtí hlavou. "Mám moc bujnou fantazii." Pro jistotu se bolestivě štípne a zadoufá, že Key si jejího počínání nevšimla.

"Až to tady skončí, nezajdeme spolu někam? Vím o jednom malém zapadlém hřbitůvku."
Tahle otázka a zkonstatování vůdce poněkud zarazí, ale v odpověď jen něco nesouhlasného zavrčí. Není na ni teď zvědavý a raději upře svoji pozornost do ztemnělého okolí. Oheň je už uhašen a vzduch prosytí kouř...
Sabbatští se postupně po skupinkách rozestoupí kolem tábora a upírají pohledy do tmy mezi stromy. Jejich oči si přivyknou rychleji a dokáží zachytit mnohem víc světla, díky čemuž vidí lépe...
Brzy si všimnou roztroušených skupinek upírů - jak nepraktické pro Anaretské. Ušklíbnou se a když zaslechnout kopyta koně, div nevyskočí radostí. Tohle bude krvavé!

Vyleze rychle na strom, moc vyskočit by jí nešlo. Jde, no spíše přelézá za Alexís, když si všimne Sabatského, který upírá oči po ostatních. Nechápavě pozvedne obočí nad jeho radostným gestem než pochopí při zvuku koně. Martíí. Zhluboka se párkrát nadechne a ještě věnuje drahocenému Malkaviankovi pohled.

Nejradši by si tam pro ní došla, ale není blázen. Teda myslela si to. Když vidí, že je Alexís už pryč usadí se skoro na špičce stromu kde se ukryje mezi listy a za větvemi.
// Za prvé když se všichni vydáme za ním, nebudeme mít žádný možný strategický postup. Bude to jen bitka o to kdo má větší skupinu//

Neposedné vlasy začne stahovat do těsného culíku aby jí nezavazeli a tiše vyčkává. Doufá jen, že jestli půjde skupinka proti skupině, že to nebudou jatka a ona si bude moci dojít pro Malkavianka dříve než jí použijí proti nám vydíráním.

A to si myslela, že tu nebude život složitý.

//No tak zbláznil. Je to kůň...// prolétne jí rozhořčeně myslí, ale nemíní se teď s Wyrdou dohadovat. Konec konců, třeba se zvíře bude ještě hodit.
Koutkem oka zpozoruje, jak Wydra strnula. Nepotzastaví se nad tím však a tichým krokem dojde k těm dvěma.
,,Bartemiusi, co...?" začne, ale mezitím jí oči zabloudí k muži v kápi. Už ho poznává.
,,Vida. Zdravím, Gerethe," nadhodí opatrně a svraští obočí, načež upře tázavý pohled na Bartyho. Má Gereth něco společného s tímhle vším? A CO to vlastně všechno je? Jediné, co si uvědomuje, je pach více upírů, než je na noční anaret zdrávo.

Kouká kolem sebe a trochu dotčeně se odvrátí od vůdce upírů, který si jí nevšímá.
Hlavou se jí rojí myšlenky, které jsou dokonce i na ní nenormální, ale poddá se jim a začne přemýšlet,
jak by mohla využít postavení, ve kterém se ocitla. A jak by mohla znepříjemnit ostat¨ním upírům špehování
"té její strany".
Nakonec, protože je to její skrytý vzor, začne napodobovat zpěv Martiny, při nějaké serenádě a zpívá si pěkně z
vesela a pěkně falešně, co jí jen hlasivky a plíce stačí.

Rychlým krokem dojde až k bráně hradu, kde se na chvilku zastaví a pohlédne do tmy. Na čele má už pěknou chvilku několik vrásek, naprosto nechápe, co se tu děje. Vydá se tedy přes pozemky až k lesu, odkud stoupá dým.
// Večírek..? // pozvedne obočí a přidá do kroku. Když už je blízko prvním stromům, dokonce popoběhne.

"Jistě, teď není vhodná chvíle na nějaké delší vykládání a navíc .. chtělo by to některé naučit pohybovat se tišeji, nějak to pozapomněli, když jsou stále zavření v bezpečí hradu, nebo se pohybují v jeho okolí..
Poznamenám jen tak mimochodem s nevrlým zavrčením, jestli tohle dopadne dobře, bude to velké štěstí, měli zůstat doma. Na rtech mi ale přece jen pohrává pobavený úsměv, když sleduju ostatní mířící sem, musí být skvělými terči pro ty v táboře.

"Zdravím, Keystel.."
Pokývnu letmo hlavou v pozdravu .. překvapený nedůvěřivý pohled, co jiného čekat, ale v tuto chvíli se toho moc nikdo nedozví.
"Se svou zvědavostí budete muset počkat na pozděj."

Jen co přeskočí na třetí strom naskytne se jí pohled do okolí. Strhne hrůzou a rychle se ohlédne na Any, která se mezitím uvelebila úplně nahoře a vepředu.

//U Kaina, co jsem komu udělala? ... //

Tiše se uvelebí mezi větvemi, aby jí nebylo možné zahlédnout ze zdola, nebo si to aspoň myslí. Ani ne daleko uslyší známé hlasy. Natáhne krk, jestli třeba neuvidí nějaké postavy. Nic. Opře si tedy hlavu o kmen a zavře oči. Soustředí se pouze na jednu jednou věc. Zvuk, zvuk všude okolo. Kdyby spadl lísteček na zem, slyšela by to...

//... No tak... //