Jak to všechno začalo...

Sleduje trojici opodál, zatímco se snaží uklidnit nervózně přešlapujícího Ignise. Asi ho přeci jen měla nechat o kus dál v lese, ale na litování není čas...
Pohled upře na neznámé upíry, kteří se začínají k nim všem nebezpečně blížit. Odtuší, že sama je vhodný cíl, a proto se rozhodne zamířit k těm třem o několik metrů dál.
//Mám ho tu nechat samotného?// Položí si závažnou otázku, na kterou si ale hned odpoví odmítavým tvrdohlavým zavrtěním hlavy.
Tiše zamlaská, aby Ignise pobídla, a za téměř neslyšitelného zvuku kopyt dopadajících na trávu a větvičky se vydá vstříc známým tvářím se zvláštním pocitem z nadcházejícího setkání s Gerethem.

Připomenutí, kdo kde je...

Anaretští...

Any, Alex - kdesi ve výšině stromů
Keystel, Barty, Gereth - kdesi mezi stromy nedaleko sabbatského tábora
Martina, Ignis - proplétá se mezi stromy za Key, Bartym a Gerethem
Eleuthera - přivázání ke kůlu uprostřed tábora
Alex Isabell - prodirá se lesem za ostatními
Elen - ještě v hradě (má teď problémy s pc, takže se asi jen tak rychle nezapojí...)

Sabbatští...

Vůdce - stojí vedle Eleuthery
Rudovlasý hubeňour - uhasil oheň, stojí kdesi u něj
Ostatní - ve skupinkách podél hranic tábore

Vůdce sebou zděšeně škubne, jakmile ta bláznivá upírka u kůlu začne "zpívat". Projede jím děs, utrpení a překvapení. Nebezpečně zavrčí: "Zklapni, můro!" Začne se hned shánět po kapsách, aby našel něco vhodného na roubík. Ponožky volí jako poslední možnost, přeci jen je po dlouhé cestě... A ta upírka se můžu ještě hodit.

Mezitím si začne onen podivný rusovlasý hubeňour u ohniště zpívat spolu s Eleutherou a rozhlíží se po okolí. "Šéfe, šéfe, tam na stromě. To nejsou veverky!" zvolá po chvíli nadšeně a ukazuje kamsi do korun stromů přikrytých temnem noci...

I ostatní ve skupinkách pohlédou tím směrem...

Jedna čtveřice ostatním pokyne hlavou a zamíří ke stromům.... Malá černovlasá upírka s nápadně dlouhými žlutými nehty, které slouží jako dokonalá zbraň. Upír se znetvořeným obličejem od ohně, u pasu se mu pohupuje katana a sada několika dýk. Třetí upír je pěkně vysoký a ve tváři plné jizev se mu odráží zloba, kterou podkresluje k děsivé dokonalosti hlava bez jediného vlasu, pod jeho dlouhým pláštěm se jistě schovává několik zbraní. Poslední upír ze skupinky působí oproti ostatním až příliš obyčejně - střední postava, hnědé krátké vlasy a pronikavě zelené oči, které ladí s jedovatě zelenou pochvou pro meč u jeho pasu.

Další skupinka, pětice, se zaměří na osamělou upírku s koněm, jehož živočišné teplo a divoká krev je vysloveně lákají a přitahují... Pomalými obezřetnými kroky. Třem mužům z nich musí v žilách dozajista kolovat stejná krev, jak prozrazují téměř bělostné vlasy, ostré rysy v obličeji a dokonce i stejné ozbrojení sestávající se z dokonalé přehlídky chladných zbraní okolo pasu. Čtvrtá mladičká upírka s rudými vlasy si vesele se šklebícími se grimasami pohrává s dlouhou dřevěnou tyčí, která umí zasadit bolestivý, ba i smrtelný úder. Posledním členem této skupiny je syn jejich vůdce - stejně jako jeho otec je vyšší než ostatní, má temné neproniknutelné oči a už si sahá pro katanu. Vidina krve a snadné kořisti je přitahuje jako včely med.

Ostatní sabbatští se zatím rozhlížejí, aby dokázali určit polohu ostatních. "Támhle," ozve se nakonec z jeich řad a zbylých osm upírů upře svůj pohled do míst, kde se nachází naše trojice mezi stromy...

Není nějak zvlášť daleko od kraje lesa a už slyší zvuky, které do lesa prostě nepatří. Nedaleko od sebe cítí známé upíry, musí jich tu být vážně dost... Když vzhlédne, spatří záda Anyrose. Pozvedne nechápavě obočí a chce se jí zeptat, co se děje. Zaslechne ale nedaleko kroky, tak pohlédne znovu dolu.
Skupinka upírů, co k nim míří, se nezdá moc přívětivě. // A jé. // Stáhne se kousek zpátky do tmy mezi stromy a zadoufá, že si jí nevšimli. // Ať při mně stojí sám Lucien. // Stále jí vrtá hlavou, co se tu vlastně děje, pročesává očima okolí a pátrá po dalších známých upírech.

LES

Zrovna se vrací zpátky domů když k ní dolehne silné volání Bartyho. Nepatrně pozvedne své obočí a vydá se rychle tím směrem skákajíc jako veverka po stromech. Když se pak na chvíli pozastaví u dění a zaregistuje Sabbatské skupinky blížící se k jí známím osůbkám, rozhodne se jednat.


Rychlým tempem oběhne tábor a znenadání se objeví za Anyrose, které připlácne dlaň na rty, pozorujíc přitom Sabbatské.

Copak to tu vyvádíš? Nevolal vás náhodou Barty?

Zeptá se jí šeptem a přitom jen tikne pohledem směrem k Alex.

A jenom tak mimochodem.. měly bychom zmizet a to rychle...

Dodá jen tak jako by nic a udržujíc si klid i když je mírně rozrušena začne táhnou Anyrose pryč nečekajíc přitom na její odpověď.

Ztuhne... Jen naprosta mensina jeho upiru uposlechla jeho volani a to je naprosto k vzteku a placi...Preci jen ma dostatek moci, aby nektere z utocniku alespon na cas zastavil, ale jeho roztrouseni upiri jsou ted snadnym cilem. Mozna nejsou videt, ale jsou dobre citi jejich aury...vetsinou mlade aury...Upiri se blizi k nim a vypadaji zatracene nebezpecne...Ozve se Eleutherin zpev...Okamzite si stoupne pred Geretha a Keys a vysle proti nejblizsim z nich narazovou temnou vlnu Necromancera, kterou vysle na jejich mysl...Na chvili je to dostane do kolen, ale prozradi tak svou polohu

Pryc!

Houkne okamzite na vsechny, kdo ho muzou slyset a doufa, ze poslechnou alespon ted...sahne po zbrani pod sakem a streli prvniho upira rovnou mezi oci...Musku ma za tech 500 let dobrou...

Když je tím nejnešílenejším způsobem umlčena, nezbývá jí než se začít nudit.
Vůdce si jí nevšímá, ostatním nemůže prozpěvovat aby získali čas a její pytel ještě není čas využít.
"Fo-fi fe mě děláf frandu." zahuhlá aspoń přes roubík a místo zpěvu si vymyslí, že bude jinak křepčit.
Začne poskakovat kolem kůlu a cukat sebou, zkoušejíc, jakou pevnost má její "vězení".
"Af já budu felká, bude fe mě Malkaf..fralalála,fralalála.."

Atmosféra v okolí je čím dál hustší. Náhle jí protrhne těžko uvěřitelný zvuk - Eleutheřin hlas protíná těžký noční vzduch s nepatřičnou intenzitou. Nadechne se, jak jinak než k dalším otázkám, ale... pak už jde všechno příliš rychle. Upíři blížící se k nim, vlna něčeho těžko popsatelného a děsivého, co měl na svědomí nejspíš Barty a:

Pryč!

S tichým zasvištěním se obrátí a rozeběhne - v mžiku ale opět zabrzdí. Před ní je Martina a k ní se blíží ne právě přátelsky vypadající skupinka. Zaváhá... ale jen krátce. Pak popadne Martinu za předloktí a rozeběhne se s ní směrem od upírů. kam přesně.. to se vyřeší později. //Doufám že s sebou nepotáhne toho koně...!//

Provizorně sleduje co se děje okolo. Vztáhne dlaně k vlasům, které si přetáhne pod bílou košili. Nelíbí se jí to.
Když spatří jak se k ní nakrásnu začnou přibližovat hned chce začít jednat a odejít, ale než to stačí udělat překvapí jí dlan na jejich ústech.

Nejraději by toho upíra nakopala někam, ale ví, že Aislin je někdy až moc opatrovatelská tak si to nechá na pozdější chvíli. Přemýšlí, že by si jí mohla lehnout na záda a třeba usnout, ale není si jistí, že je to chytré.

Chi mno volal, ale ona je blíž takhle, dohromady bojovat je mela a zdrhat, proč utíkat, když by nás chytli.

Upíři se k ní bohužel blíží rychleji, než by jí bylo milé, ale nohy ji úprk nedovolí. Zastaví se, chtě je alespoň zaskočit a ochromit, aby dala šanci ostatním. Její pozornost však k sobě přitáhne dění u trojice - obdivně sleduje, jak Barty srazil upíry na kolena a jednoho dokonce střelil přímo oči.
Pohlédne na pětici, která se žene k ní,a le to už ji chytá Key za ruku a táhne někam pryč. Není čas na otázky, bylo by to zbytečné a jen by se zdržovaly. Pevně svírá otěže v druhé ruce a snaží se mezi stromy proplétat jak to jen nejrychleji s břemenem v podobě koně jde. Ignis sebou nervózně škube, ale k jejich štěstí se nerozhodl postavit na zadní, jak mívá ve zvyku, kdykoliv je mu něco proti srsti a má strach...
"Měly bychom najít ostatní, takhle jsme pěkně v ... " zašeptá tak, aby ji slyšela jenom Key.

Pozoruje Aislinn, jak se připlížila k Any. Když se na ni letmo podívá, jen pokrčí rameny, jakoby se už smířila s tím,že odsud není úniku.

"Nemyslím, že jsme dost rychlé, abychom jim unikly...,"zašeptá skoro neslyšně, ale je si jistá, že jí Aislinn i Any slyšely.

"Navíc, ví o nás...," neznačí pohyb pokrčení ramen a dál upírá oči na skupinku Sabbatských, bohužel je nezná natolik dobře, aby mohla předvídat jejich činy. Bezmocně se obrátí k Any a Aislinn, v její tváři není ani známka strachu, spíš naprostého soustředění.

Největší rychlostí jakou je schopna vynaložit se proplétá nespočenými pokoji jejich sídla. Už při úprku z hradu dost riskovala viděla i to, co jí nebylo zrovna po srsti. Co když dostali její malou holčičku? Ne, to se nesmí stát.

Audrey?!

Kde může sakra být? Nesměla se jim dostat do rukou..Proč jen si zvolila bydlení v lese zrovna tak blízko ohniska? Po jisté chvili konečně zahlédne střapatou tmavovlasou hlavu.

Audrey! Miláčku..pojď, musíš se schovat..a za žádnou cenu nevylezeš, dokud si pro tebe nepřijdu. Je ti to jasné? Ach zlatíčko..

Držíc malou v náručí sebíhá schody až do sklepení. Položí maličkou na zem a s námahou odsune polici s několik lahvemi vína, načež odsune i tajné dveře, jež byli za policí ukryté. Se zvlhlýma očima políbí malou do vlasů..co když je to naposledy? Co když vidí tyhle oči, které tak připomínají oči jejího otce, opravdu naposledy? Ne..zakáže si tyhle myšlenky.

Víš co jsem ti řekla? Dokud si pro tebe nepřijdu, nesmíš ani na krok, ano?

Když malá přikývne, s povzdechem za ní zavře těžké kamenné dveře a znovu přisune polici. Vypadá to jako předtím? Snad ano..Rychle znovu vyběhne nahoru po všech těch schodech a zamíří rovnou do své ložnice, načež se začne přehrabovat v jedné z polic s prádlem. Tak sakra kde to je..A tady..opatrně vytáhne zbraň i s pouzdrem na stehno, kterou jí Christian opatřil. Nikdy nikoho nezastřelila, ale všechno je jednou poprvé...O okamžik později vyběhne ze svého sídla do hlubokého lesa, až sem slyší hlasy a tu a tam snad i výkřiky? Snad ne..ale musí jim pomoct..

Pochvíli zhasnou i poslední planoucí ohně v nepřátelském ležení, načež se proti nám vyřítí s jasným úmyslem po menších skupinkách. Na Bartemiusovo 'Pryč!' zatím nikdo moc nezareagoval, i když to bude jen klam. Keystel se vytratila na pomoc (po delším nervózním pohledu) Martině? opodál, která samozřejmě s sebou tahá svého oře. Že je její není pochyb, každého dalšího by klidně nechala na místě.

..takhle se dámy ale daleko nedostanete.. Pomyslím si mezitím, co nahmátnu rukojeť menšího samopalu Ingram MAC-10, upraveného pro účely ochrany důležitých státních osob a boj ve městě, do kterého nacvaknu třicetiranný zásobník. Někdy je třeba si udržet pořádek i ve vlastních řadách, o mocichtivých oponentech ani nemluvě.
V rychlosti vyrazím směrem za Keystel, která už popadla Martinu za ruku a táhne ji co nejrychleji pryč. Kůň je ale zjevně proti, komu by se taky chtělo prolézat křovím tyčícím se v cestě. Zatím nechávám rychle se blížící sabbatské bez povšimnutí, protože ten oř si bude muset najít cestu sám.

Ššš, ššš.. Poplácám ho po krku, když se ocitnu vedle něj a i když mi to trvá delší chvíli, nakonec přece jen povolím řemeny na postroji a shodím z něj to udidlo, aby se někde nemohl zaplantat do větví. Samozřejmě jsem nucen před tou operací střelnou zbraň opět schovat.
Omlouvám se, Martino, ale jen by Vás zdržoval.. Těknu pohledem automaticky jejím směrem, než dlaní v kožené rukavici prásknu koně po zadku, aby zmizel jak nejrychleji to půjde a co nejdál.
A vám radím totéž.. Po zadku je narozdíl od zvířete opravdu v tuto chvíli práskat nehodlám a opět nahmátnu zmíněnou zbraň a jen s mírným úšklebkem si po otočení přeměřím těch několik, přesněji řečeno pět opovážlivců před sebou. Je s podivem, že se za tak krátkou dobu dostali až tak blízko.
Zamáčknu spoušť černě zbarveného smrtícího nástroje, který v několika vteřinách s plamenem šlehajícím od hlavně pokropí sprškou olova. Když rachot utichne z konce hlavně se line k nebi tenký proužek kouře.

..že jsem ty stříbrné nebral.. Zamručí si pro sebe a ohlédne se přes rameno, zda se dámy již stačily vytratit, aby je následoval, jen co zkontroluje, zda těch pět v tento čas již do boje nezasáhne.

Upíři, na které Barty použije vlnu Necromancera, ochromeně klesnou na kolena a zmateně se rozhlédnou kolem sebe a bolestně se zašklebí. Avšak ostatní upíři se zatváří vítězoslavně - ví totiž polohu dalších upírů. K jejich nelibosti se ale dají zase hned do pohybu, takže nebudou tak snadnou kořistí...

I vůdce si začne pořádně prohlížet dění okolo, využívá přitom své výšky. Když ale ta šílená upírka u kůlu stále vyrušuje hihňáním a skotačením, natáhne se k ní a bez větších okolků jí vrazí facku, aby už konečně ztichla. Na tohle on nemá nervy a už dlouho krotil divokou sabbatskou krev nad jejím chováním. Pak jej ale zaujme cosi u jejích nohou. Dloubne špičkou boty do pytle. "Co to je?"

Čtveřice se zastaví pod stromem, kde se nachází upírky. Ďábelsky se rozesmějí. Jsou to husy hloupé, že vlezly tam... Les je jejich přítel a ke všemu noc jim nahrává do karet. Začnou se vyhupovat po větvích výš a výš, v čele s upírkou se žlutými nehty.

Pětice upírů hladově jdoucích za upírkou s koněm se překvapeně zastaví, když se odněkud objeví další postava, ale nakonec jim srdce nadšeně zaplesá. Bude to velkolepější... Když se dají ony dvě dámy na úprk, rychle je následují a jen v duchu děkují zvířeti, které je samozřejmě brzdí.
Avšak jejich plány zkazí mladý muž - upír, který se u dam hned objeví. V duchu i nahlas jej překřtí na všechna neslušná jména, která existují, když pošle kořist v podobě černého koně pryč. Rozzuřeně se na něj chtějí vrhnout, ale to už je obdaří pěknou sbírkou ran z samopalu. Sesunou se na zem, rány je pálí a i když jsou upíři, cítí, že některá zranění jsou vážnější, než jen pouhé škrábnutí na rukou či nohou... Jsou na tom zle, hodně zle.

A nesmíme zapomenou na rudovlasého hubeňoura, který se se svým potrhlým smíchem vydá neurčitě někam do lesa. Snad doufá, že něco najde, třeba nějakou jinou zábavu. Na tyhle bitvy stejně není... Nene, on radši mučení o samotě. Slastně vzdechne při té představě a překvapeně zamrká, když se objeví před jakýmsi domem v lese. Obdivně si jej prohlíží... "Ooo, to je dáreček!" zajásá a začne se plížit kolem něj.

Mezitím na hradě... ze sborovny vychází další upírka, Tamy Happy, která nemá ani ponětí, co se právě děje. I když...
//Ach ti studenti. Nejdřív večerní hodina, pak opravovat úkoly, rozesílat upomínky těm líným,...//
Za chůze se starostlivě podívá na hodinky.
//...Co jen mohl ten Barty chtít?//
Ano, také slyšela Bartyho volání i když je to už drahnou chvíli, takže nemá ponětí, kde by mohl být právě teď.
//Jestli to bylo důležité, asi mě přetrhne.//
Spěchá do XIII. komnaty, protože to je jediné místo, kde ji napadne ho hledat.
//Jestli tam nebude on, tak určitě někdo jiný, kdo bude vědět, co se děje//.

V duchu naprosto besni nad tim, ze ho neposlouchaji... On je zvykly na souboje i prestrelky, ale zachranovat stado sverencu...Neodpustil by si, kdyby se byt jedinemu neco stalo...A rozkrajet se nejde...Povytahne oboci, kdyz pohledne na Geretha a vykroci kupredu...mine petici na zemi, kterou by podle nej mel naprosto dorazit a miri si to mezi stromy rovnou k vudci upiru a k Eleuthere.

Je nutne vubec vyslovovat, ze ji mas pustit? Hned

Zavrci mu na uvitanou se zbrani v ruce a zvlastnim svetlem v ocich. Doufa, ze Gereth se zatim vyda na pomoc devcatum na strome..Hned jak to pujde, zamiri tam take...presto jeho mysl teka po lese ke vsem clenum jeho spolecenstvi. Takhle je neochrani...

Po ráně co schitá přestane obýhat kolem sloupu a jen se zasněně podívá na vůdce upírů.
I kdyby chtěla, těžko mu odpoví s roubíkem v tlamě, tak jen protočí oči..
A pak už sleduje v zorném poli Bárnyho jak si to šine doprostřed chaosu.
"Fohle je můj fen, jdi pryf." Pokusí se zaprostestovat nad jeho přítomností a v hlavě přemýšlí, jak by to mohlo
pokračovat..Samozřejmě, schéma je v pořádku, kolem je chaos všichni jsou šílený, její splněný sen..
Jenže když se v tom jejím snu ukáže něco reálného, nějak jí to mezapadne kam má a tak se zamračí.

To ZATRACENÉ zvíře jí štve čím dál víc. //Jestli nepřidáš do kroku, srstnatý miláčku, přísahám, že si z tebe udělám vstupní bránu do sídla...// kleje v duchu a táhne Martinu dál.
,,Myslím že jsme v háji tak jako tak..." odpoví na Martinina slova, ale jinak s návrhem najít ostatní souhlasí. A pak se zjeví... no, ne přímo princ na bílém koni - spíš princ, co je zbaví koně černého. Což je mnohem lepší. Děkovně se na něj zašklebí, ale silně pochybuje, že si toho všiml. Má oči pro jinou dámu. A pak také pro pět pánů. Pro ty ale nemá jen oči, ale i kulky. Tím lépe.
,,Toho nám poslal sám Kain," zamumlá. ,,Půjdeme?" nadhodí pak, pustí už Martininu ruku a začne se opět prodírat lesem, doufá, že ji bude následovat.
Po chvíli jsou slyšet hlasy. Smích. Sabbatští - a je jich víc. Po zaváhání se vydá tím směrem, nyní už tiše a zvolna, a naskytne se jí zvláštní pohled. Čtyři upíři šplhají kamsi do koruny stromu... chvilku uvažuje, jestli se nezbláznili, ale pak si povšimne dívek nahoře. Tiše se přesune kousek od stromu a skousne si ret. Pak se odhodlaně vyhoupne na jednu z větví, nečeká, až si jí někdo všimne a natáhne se po jednom z upírů. Dosáhne mu akorát na bok... budiž. Během pár vteřin mu jeho vlastní žebro probodne plíci. Ona se jen odkloní, aby ji nesrazil,až bude padat a vyhoupne se na další větev, z dosahu zbylých upírů. Nedívá se dolů, jen pevně doufá, že se tam během pár okamžiků zjeví Martina a Gereth.

Ve svém pokoji posedává na okenní římse a zadumaně si pročítá nové knihy, které našla kdesi knihovně. Už dlouho se ze svého místa nepohnunala a nepodívala se jinam, než do zežloutlých stránek knih, ale když se jen letmo ohlédne z okna, zahlédne v dálce utichající plameny ohně. Odloží knihy strany a zadívá se o něco pozorněji, i když ji to přes nový zrak není moc platné.
Tuší, že se něco děje a také, že by měla zůstat, tam kde je, ale i přesto všechno popadne plášť a vydá se po prázdných chodbách hradu k hranicím Anaretu.

//Divné,// pomyslí si, když cestou na nikoho nenarazí. Dokonce ani na žádného upíra, který by na ni vrahal nenávistné pohledy.

Noční vánek se jí proplétá do vlasů, když si to uhání po cestě k lesu, ze které brzo seběhne a vydá se po nevyznačené stezce, směrem odkud už z dálky zaslechne hlasy. Cítí vzrušení, ale i strach...